.: Die Ruine Kokorzin
mimo
Výlet na Kokořín aneb co s načatou nedělí. Venku lehce mrzne, ideální čas pokořit něco zledovatělých schodů všude možně po okolí romantického hradu. To vše v rámci testování chytré krabičky GPS. Kubíkova – Kokořínský důl, nejrychlejší trasa, chceme po ní. "Odbočte vpravo, potom odbočte vlevo," praví trhaný nepříjemný ženský hlas česky. Mateme ho a neodbočujeme vlevo. "Recalculating," tváří se ta věc, že ji náš úhybný manévr nijak nevyvedl z konceptu. Navedla nás na teplickou dálnici, kde konečně zmlkla, neb nebylo, co by nám na rovném úseku sdělovala. Na panu hlavním testovateli jsem posléze vyškemrala moci tu potvoru přepnout do americké angličtiny (britskou už jsme slyšeli, jede se podle ní nelíp – two hundred then turn left apod.). Nakonec i přes remcání, že musí vyzkoušet češtinu, milostivě dovolil a já se dala do nastavování. K našemu překvapení jsme zjistili, že v Americe mluví plynou češtinou, a to dokonce přívětivější než českou, protože tahle doplňuje i údaje o vzdálenostech, podobně jako britská. Ale to jen tak na okraj. Tím nejzajímavějším byla samozřejmě prziroda. Zanořme se tedy do jejího lůna.
První zastávka jeskyně Nedamy. Sice Kokořínsko znám, ale tohle mi, z nevím jakého důvodu, zůstalo utajeno. Vyškrábali jsme se kus lesem. Poznatek číslo jedna: zledovatělé listí krásně klouže. Jeskyni v pískovcové skále (jsem zatím myslela, že je jen jedna) tu podle info cedule kdysi vyčutali katolíci. Dnes v ní přespávají trampové a jiná obskurní stvoření. "Jdeme k další," pravil Doprovod mizeje ve skalní proláklině. Mrmlala jsem něco o tom, že jsem netušila, že bude výlet kromě jiného spojen také s horolezectvím, ale sápala jsem se hore háj. A jak vidíte s úsměvem na líci...:)
Takhle to vypadalo v "prvním patře". Tedy u druhé jeskyně, ve které Doprovod jednou přenocoval, pročež nabyl dojmu, že se bez nakouknutí do jejích útrob neobejdu. Vysápala, neobešla. Pěkně tam bylo. Jen do chvíle, kdy jsem zjistila, že nejsme v patře jediném, ale prvním a že se mám vysoukat ještě po těch "schodech" za mnou. Tímto společně docházíme (jako už po kolikáté) ke zjištění, že jsem hrozná, když mi to tady v těch místech ke štěstí docela stačí a výš se mi nechce, protože musím taky někdy mezi lidi, kteří by se mě při mé horolezecké šikovnosti mohli s odřeným ksichtem přece jen trochu leknout. No, jsem hrozná...
Ostatní (rozuměj všichni lidi na planetě, v čele s Doprovodem) naštěstí hrozní nejsou, vylezli tam i za mě a zpravovali mě o tom, jak je tam nádherně, jak je odtamtud krásně vidět hrad (viz. první fotka), jak se městské dítě nezapře a tak všelijak podobně. Při tom všem mi usilovně sypali na hlavu sníh, protože popel momentálně nebyl k dispozici. 
Po sklouzání zpátky dolů k silnici (poznatek číslo dvě: zledovatělé lístí směrem dolů klouže ještě daleko víc), jsme vymysleli, že nebude nic lepšího než se po stopadesáté kouknout na Pokličky. Pro ty z vás, kdo jste ještě neměli tu čest, dodávám, že cesta k nim vede jen a pouze po schodech, kteréžto ovšem zledovatělý povrch učinil naprosto neschůdnými a všichni my odvážlivci (já, Doprovod a skupinka asi čtyř nám neznámých lidí) jsme se málem přerazili už cestou nahoru. Ale stálo to za to. No, vždyť se na to podívejte.
Nahoře jsme se oddali kýženému odpočinku. Vidíte ty strhané rysy? :) Každopádně jsem dospěla k poznatku číslo tři (jenž se jeví v podstatě nejdůležitějším zjištěním celého dne): bez rumu do přírody nelez. V té termosce je totiž neprozřetelně jen a pouze čaj, grrr. Když jsme se dosyta nakochali, přemýšleli jsme kudy dolů. Schody působily dojmem jisté sebevraždy. Ti z nás, kdo okolí Pokliček dobře znají (já), navrhovali variantu brod, tedy obejít nebezpečné území horem, přes Hlavu a Žábu a vedlejším údolím vyjít v podstatě na stejném místě, jako jsme vyšli. Po krátké konzultaci s hodinkami jsme však nakonec přece jen zvolili jistu smrt. K tomu se váže poznatek číslo čtyři: ledovaté schody kloužou jak svině. A dolů je to ještě horší.
Vzhledem k tomu, že vám tuto plochou historku okresního formátu teď tady líčím, je zcela zřejmé, že nás jistá smrt na ledovci/e nepotkala. Je-li to dobře, nebo špatně, ponechávám na osobních preferencích, na závěr ale tak jako tak koukněte na fotku ptáčka, co jsme ho potkali cestou (nevíte někdo, co je to zač?), abyste neřekli, že nejsme romantici a zajímá nás jen rum.
No, a protože jsme výletili hlavně za účelem testování navigačního zařízení, zadali jsme tomuto zase parametry Ráj (jj, aspoň chvíli jsme pobyli v ráji) – Kubíkova a naprosto nepochopitelnou, nepohodlnou a příšernou cestou, kterou nám milý přístroj vybral, vyrazili dom.
linkuj.cz jagg.cz vybrali.sme.sk
.: poslal oli 8.01.2006, 21:03:00
Komentáře
úža bílá šepice (pan p. - Mail - WWW
)
a koukám, že spolu s klasikem můžeš povědít "když to srovnám s tím výletem na Kokořín, tam
byly aspoň párky, skály pískovcový... co je tady? Prd..."
(O. - Mail - WWW
)
jj, az tam jsme dodriftovali...
Přidání komentáře...
