.: "Kecáš, kecáš, to je jediný, co umíš!"
doporučujuZazi v metru a od listopadu také v Disku!
Disk, divadelní studio AMU má od listopadu na svém repertoáru také dramatizaci lehce surrealistické groteskní hříčky francouzského spisovatele Raymonda Queneaua. Hlavní hrdinkou je malá holčička Zazi, která přijede za svým strýčkem do Paříže a za těch pár dní, co tam je, stihne převrátit naruby její doposud klidné předměstí. Queneau je znám svou bravurní hrou s jazykem, ani v Zazi se nikterak nekrotí.
Raymond Queneau – ZAZI V METRU A JINÉ EXPERIMENTY (čti kýnó)
R. Queneau žil v letech 1903 – 1976. Narodil se ve francouzském Le Havru. Vystudoval na Sorbonně, potom začal pracovat ve vydavatelství. Žil a zemřel v Paříži.
Za zmínku stojí to, že se jeden čas scházel se surrealisty a byl pokládán za jednoho z nich. Přesto že tou dobou sám ještě netvořil. V roce 1929 se s nimi ale díky roztržce s André Bretonem rozešel a teprve potom se začal věnovat vlastní tvůrčí práci. Na krátké období strávené mezi surrealisty si Queneau posléze roku 1937 zavzpomínal v knize s názvem Odile. Odile bývá považována za jeho jediný milostný román, je z větší části autobiografická a v postavě jednoho z básníků (Alvareze) je karikována právě již zmiňovaná vůdčí osobnost surrealistů André Breton. Odile vypráví o mladíkovi – Queaneaovi samotném – který tápe životem, miluje matematiku, má možnost nahlédnout, jak to chodí mezi umělci, zjišťuje, že to asi nebude nic pro něj a na závěr jen tak mimochodem potkává lásku. Jistou zajímavostí ohledně tohoto románu je to, že u nás nemohl být kvůli jednomu momentu dlouho vydán. Tím momentem je návštěva spiritistické skupiny, která vyvolává ducha Vladimíra Iljiče Lenina.
Queneau byl velkým experimentátorem. Ve svých dílech si pohrával s jazykem. To z velké části vycházelo také z jeho celoživotní záliby v matematice. Jeho slovní hříčky jsou často založené právě na různých matematických postupech, kombinatorice. Vrcholem jeho experimentátorské tvorby jsou pravděpodobně Stylistická cvičení z roku 1947, v nichž toto své pohrávání s jazykovými možnosti dovedl ad absurdum. Stylistická cvičení jsou knihou, jíž dominuje absence jakéhokoliv děje. Queneau se tu pokusil udělat z ničeho nic a 99 způsoby převyprávěl jednu banální příhodu. Mohl by zřejmě pokračovat i dál, ale jako ukázka jeho umu těch 99 možností, jak říct v podstatě jedno a totéž, jistě stačí. Některé z těchto způsobů jsou dokonce tak překombinované, až jsou v matematických postupech nezběhlému čtenáři lehce nesrozumitelné. Patrik Ouředník, který Stylistická cvičení přeložil do češtiny (což je skutečně úctyhodný výkon), v předmluvě říká, že: "absence děje jako takového je tu podmínkou: veškeré umění spočívá v umnosti. Z tohoto důvodu odpovídají Stylistická cvičení amiretovským klasicistním požadavkům – původnost spisovatele spočívá v umění vytvořit z ničeho, praví Racine, a zmnožování zápletek je pouhým manévrem básníků bez génia." A pokračuje: "Queneauovy práce (ať už jde o romány, básně, povídky, eseje) vycházejí z novodobého pojetí uměleckého jazyka, tak jak je rámcově chápán po téměř celé 20. století, od chvíle, kdy ruští formalisté povýšili poetiku na svébytný teoretický obor, až k francouzským teoretickým proudům 50. a 60. let a chaotickému postmodernismu posledního dvacetiletí." (předmluva P. Ouředníka ke Stylistickým cvíčením, Praha, 1994, str.5)
Queneauova záliba v hraní si s jazykem posléze kulminovala v založení Dílny potenciální literatury (tzv. Oulipo), která to měla přímo ve svém programu.
Z dalších jeho děl jmenujme např. : Koření života, Modré květy, Můj přítel Petříček, Svatý Bimbas či Sto tisíc miliard básní, v kteréžto sbírce se skutečně nachází takové množství sonetů. P. Ouředník si dal tu práci a vypočítal, že při průměrné rychlosti 45 vteřin na báseň je to čtení na 190 258 751 let. Zajímavé.
GTOTOTUTAXMRDÍ?
Takto příznačně začíná právě Queneauovo dílo, jímž se dostal do širšího povědomí čtenářů, a které bylo i zfilmováno. Řeč je samozřejmě o novele Zazi v metru, která poprvé vyšla roku 1959 a zviditelnila svého autora natolik, že si lidé začali všímat i jeho dřívějších prací.
Příběh se točí kolem malé holčičky Zazi, která přijede do Paříže na návštěvu za svým strýčkem a tetou. Jejím největším přáním je projet se metrem. Nicméně metro je právě tím, co během oněch dní neuvidí ani z dálky. Zazi je na svůj věk (není výslovně určen, cca tak 11, 12) neuvěřitelný samorost. Sprostě mluví, je drzá, paličatá, netrpí přílišným respektem vůči dospělým, ráda si dělá, co se jí zachce a ještě radši se jen tak baví. Někdy je přímo na zabití. Zazi svou jinakostí rozbíjí řád, který reprezentují všechny ostatní postavy. Je to však ona, kdo dává celé novele švih, kdo je hybatelem věcí, kdo přes svou nesnesitelnost udává tempo a směr vývoje. A tempo tohoto vývoje je skutečně hektické.
Zazi v metru svým stylem připomíná nejvíce asi grotesku. Je plná verbální i situační komiky, neslevuje z rytmu, v jakém začala, a střídá gag za gagem. Všechno začíná Zaziným příjezdem do Paříže. Do poklidného světa strýce Gabriela a jeho přátel, který je založen na nekonečném popíjení grenadiny, dlouhých obědech a hovorech o ničem, jež oživuje jen papoušek Zelenina svým věčným "Kecáš, kecáš, to je jediný, co umíš", vtrhne nelítostný živel – poznáníchtivá holčička s nevybíravými modely chování, která tu nenechá kámen na kameni, papoucha usadí prohlášením: "hovno kecám" a jedinečným způsobem tak nabourá každodenní nudnou šeď celého okolí. Dokonalý řád se mění v dokonalý chaos. Dochází tak ke konfrontaci dvou naprosto odlišných světů. Do tichého, líným životem se vyznačujícího pařížského předměstí se přiřítí svět obhroublého dítěte z venkova. Někteří z toho jen nevěřícně kroutí hlavami, ale většina protagonistů se chytá nezvyklé příležitosti a veze se na vlně neskutečných setkání a příhod. Jen tak namátkou – nepodařený pokus malé Zazi přimět stejně svérázného pána, jako je ona, aby jí koupil vysněné texasky, stádo turistů ženoucí se za strýcem až do nočního podniku, kde se převléká za ženu apod. Ostatně skutečnost, že se strýc po nocích takto exponuje, je záminkou k tomu, že ho jeho okolí považuje za hormosesuála, čemuž ale Zazi nerozumí a neustále vyzvídá, co že to znamená a jestli to strýček opravdu je. Slovo hormosesuál budiž další ukázkou Queneauovy (potažmo překladatelovy) práce s jazykem.
S dalších postav jmenujme jen ve stručnosti taxikáře Charlese – blízkého přítele strýce Gabriela, tetu Marcelinu, která coby šedá myš v pozadí také lecčíms překvapí, vdavekchtivou vdovu Mouačku, pána s buřinkou, jenž se coby Pedro-Přebytek či Harún Arašíd objevuje zas a znova, aby všechny zůčastněné obtěžoval svou přítomností, či majitele ukřičeného papouška a baru, v němž všichni známí tráví volný čas, Turandota. Tito a nemnoho dalších jsou kromě Zazi hlavními protagonisty ztřeštěných příhod, které způsobem, jenž připomíná filmový střih, popisuje Raymond Queneau ve svém rozsahem spíše nevelikém díle. Zazi v metru se přitom čte sama. Člověk se ani nenaděje, všem bláznivinám a nesmyslnostem je konec a chaos se pomalinku mění ve starý dobrý řád. Stejně rychle jako se do děje vřítila, se malá uličnice zase ztrácí, respektive odjíždí zpátky domů.
Za zmínku dále hlavně a především stojí způsob, jakým je Zazi v metru napsaná. Queneau je, jak již bylo několikrát řečeno, mistrem jazyka a jazykových her. Kromě hovorového vyjadřování a klasických novotvarů pracuje v tomto případě zejména s fonetickým přepisem některých slov a jejich různými spřežkami (viz. např. gtototutaxmrdí). Tak se jednotliví protagonisté vyjadřují skutečně civilním, přirozeným způsobem. Téměř srovnatelným výkonem s napsáním něčeho takového je potom pomalu i překlad téhož (to platí především u Stylistických cvičení). Queneau si samozřejmě pohrává s francouzským jazykem. Aby si těchto hříček užil i našinec, je nutné převést je tak, aby výsledný dojem zůstal když ne stejný, potom, alespoň co nejpodobnější. Fonetický přepis češtiny asi není tak bohatý, ale i tak si s ním lze naštěstí pohrát a dovolit nefrancoužštináři nahlédnout Queneauovu umu pod pokličku.
Zazi v metru je výtečnou knihou výtečného autora.
Raymond Queneau – ZAZI V METRU A JINÉ EXPERIMENTY (čti kýnó)
R. Queneau žil v letech 1903 – 1976. Narodil se ve francouzském Le Havru. Vystudoval na Sorbonně, potom začal pracovat ve vydavatelství. Žil a zemřel v Paříži.
Za zmínku stojí to, že se jeden čas scházel se surrealisty a byl pokládán za jednoho z nich. Přesto že tou dobou sám ještě netvořil. V roce 1929 se s nimi ale díky roztržce s André Bretonem rozešel a teprve potom se začal věnovat vlastní tvůrčí práci. Na krátké období strávené mezi surrealisty si Queneau posléze roku 1937 zavzpomínal v knize s názvem Odile. Odile bývá považována za jeho jediný milostný román, je z větší části autobiografická a v postavě jednoho z básníků (Alvareze) je karikována právě již zmiňovaná vůdčí osobnost surrealistů André Breton. Odile vypráví o mladíkovi – Queaneaovi samotném – který tápe životem, miluje matematiku, má možnost nahlédnout, jak to chodí mezi umělci, zjišťuje, že to asi nebude nic pro něj a na závěr jen tak mimochodem potkává lásku. Jistou zajímavostí ohledně tohoto románu je to, že u nás nemohl být kvůli jednomu momentu dlouho vydán. Tím momentem je návštěva spiritistické skupiny, která vyvolává ducha Vladimíra Iljiče Lenina.
Queneau byl velkým experimentátorem. Ve svých dílech si pohrával s jazykem. To z velké části vycházelo také z jeho celoživotní záliby v matematice. Jeho slovní hříčky jsou často založené právě na různých matematických postupech, kombinatorice. Vrcholem jeho experimentátorské tvorby jsou pravděpodobně Stylistická cvičení z roku 1947, v nichž toto své pohrávání s jazykovými možnosti dovedl ad absurdum. Stylistická cvičení jsou knihou, jíž dominuje absence jakéhokoliv děje. Queneau se tu pokusil udělat z ničeho nic a 99 způsoby převyprávěl jednu banální příhodu. Mohl by zřejmě pokračovat i dál, ale jako ukázka jeho umu těch 99 možností, jak říct v podstatě jedno a totéž, jistě stačí. Některé z těchto způsobů jsou dokonce tak překombinované, až jsou v matematických postupech nezběhlému čtenáři lehce nesrozumitelné. Patrik Ouředník, který Stylistická cvičení přeložil do češtiny (což je skutečně úctyhodný výkon), v předmluvě říká, že: "absence děje jako takového je tu podmínkou: veškeré umění spočívá v umnosti. Z tohoto důvodu odpovídají Stylistická cvičení amiretovským klasicistním požadavkům – původnost spisovatele spočívá v umění vytvořit z ničeho, praví Racine, a zmnožování zápletek je pouhým manévrem básníků bez génia." A pokračuje: "Queneauovy práce (ať už jde o romány, básně, povídky, eseje) vycházejí z novodobého pojetí uměleckého jazyka, tak jak je rámcově chápán po téměř celé 20. století, od chvíle, kdy ruští formalisté povýšili poetiku na svébytný teoretický obor, až k francouzským teoretickým proudům 50. a 60. let a chaotickému postmodernismu posledního dvacetiletí." (předmluva P. Ouředníka ke Stylistickým cvíčením, Praha, 1994, str.5)
Queneauova záliba v hraní si s jazykem posléze kulminovala v založení Dílny potenciální literatury (tzv. Oulipo), která to měla přímo ve svém programu.
Z dalších jeho děl jmenujme např. : Koření života, Modré květy, Můj přítel Petříček, Svatý Bimbas či Sto tisíc miliard básní, v kteréžto sbírce se skutečně nachází takové množství sonetů. P. Ouředník si dal tu práci a vypočítal, že při průměrné rychlosti 45 vteřin na báseň je to čtení na 190 258 751 let. Zajímavé.
GTOTOTUTAXMRDÍ?
Takto příznačně začíná právě Queneauovo dílo, jímž se dostal do širšího povědomí čtenářů, a které bylo i zfilmováno. Řeč je samozřejmě o novele Zazi v metru, která poprvé vyšla roku 1959 a zviditelnila svého autora natolik, že si lidé začali všímat i jeho dřívějších prací.
Příběh se točí kolem malé holčičky Zazi, která přijede do Paříže na návštěvu za svým strýčkem a tetou. Jejím největším přáním je projet se metrem. Nicméně metro je právě tím, co během oněch dní neuvidí ani z dálky. Zazi je na svůj věk (není výslovně určen, cca tak 11, 12) neuvěřitelný samorost. Sprostě mluví, je drzá, paličatá, netrpí přílišným respektem vůči dospělým, ráda si dělá, co se jí zachce a ještě radši se jen tak baví. Někdy je přímo na zabití. Zazi svou jinakostí rozbíjí řád, který reprezentují všechny ostatní postavy. Je to však ona, kdo dává celé novele švih, kdo je hybatelem věcí, kdo přes svou nesnesitelnost udává tempo a směr vývoje. A tempo tohoto vývoje je skutečně hektické.
Zazi v metru svým stylem připomíná nejvíce asi grotesku. Je plná verbální i situační komiky, neslevuje z rytmu, v jakém začala, a střídá gag za gagem. Všechno začíná Zaziným příjezdem do Paříže. Do poklidného světa strýce Gabriela a jeho přátel, který je založen na nekonečném popíjení grenadiny, dlouhých obědech a hovorech o ničem, jež oživuje jen papoušek Zelenina svým věčným "Kecáš, kecáš, to je jediný, co umíš", vtrhne nelítostný živel – poznáníchtivá holčička s nevybíravými modely chování, která tu nenechá kámen na kameni, papoucha usadí prohlášením: "hovno kecám" a jedinečným způsobem tak nabourá každodenní nudnou šeď celého okolí. Dokonalý řád se mění v dokonalý chaos. Dochází tak ke konfrontaci dvou naprosto odlišných světů. Do tichého, líným životem se vyznačujícího pařížského předměstí se přiřítí svět obhroublého dítěte z venkova. Někteří z toho jen nevěřícně kroutí hlavami, ale většina protagonistů se chytá nezvyklé příležitosti a veze se na vlně neskutečných setkání a příhod. Jen tak namátkou – nepodařený pokus malé Zazi přimět stejně svérázného pána, jako je ona, aby jí koupil vysněné texasky, stádo turistů ženoucí se za strýcem až do nočního podniku, kde se převléká za ženu apod. Ostatně skutečnost, že se strýc po nocích takto exponuje, je záminkou k tomu, že ho jeho okolí považuje za hormosesuála, čemuž ale Zazi nerozumí a neustále vyzvídá, co že to znamená a jestli to strýček opravdu je. Slovo hormosesuál budiž další ukázkou Queneauovy (potažmo překladatelovy) práce s jazykem.
S dalších postav jmenujme jen ve stručnosti taxikáře Charlese – blízkého přítele strýce Gabriela, tetu Marcelinu, která coby šedá myš v pozadí také lecčíms překvapí, vdavekchtivou vdovu Mouačku, pána s buřinkou, jenž se coby Pedro-Přebytek či Harún Arašíd objevuje zas a znova, aby všechny zůčastněné obtěžoval svou přítomností, či majitele ukřičeného papouška a baru, v němž všichni známí tráví volný čas, Turandota. Tito a nemnoho dalších jsou kromě Zazi hlavními protagonisty ztřeštěných příhod, které způsobem, jenž připomíná filmový střih, popisuje Raymond Queneau ve svém rozsahem spíše nevelikém díle. Zazi v metru se přitom čte sama. Člověk se ani nenaděje, všem bláznivinám a nesmyslnostem je konec a chaos se pomalinku mění ve starý dobrý řád. Stejně rychle jako se do děje vřítila, se malá uličnice zase ztrácí, respektive odjíždí zpátky domů.
Za zmínku dále hlavně a především stojí způsob, jakým je Zazi v metru napsaná. Queneau je, jak již bylo několikrát řečeno, mistrem jazyka a jazykových her. Kromě hovorového vyjadřování a klasických novotvarů pracuje v tomto případě zejména s fonetickým přepisem některých slov a jejich různými spřežkami (viz. např. gtototutaxmrdí). Tak se jednotliví protagonisté vyjadřují skutečně civilním, přirozeným způsobem. Téměř srovnatelným výkonem s napsáním něčeho takového je potom pomalu i překlad téhož (to platí především u Stylistických cvičení). Queneau si samozřejmě pohrává s francouzským jazykem. Aby si těchto hříček užil i našinec, je nutné převést je tak, aby výsledný dojem zůstal když ne stejný, potom, alespoň co nejpodobnější. Fonetický přepis češtiny asi není tak bohatý, ale i tak si s ním lze naštěstí pohrát a dovolit nefrancoužštináři nahlédnout Queneauovu umu pod pokličku.
Zazi v metru je výtečnou knihou výtečného autora.
linkuj.cz jagg.cz vybrali.sme.sk
.: poslal oli 6.11.2005, 18:09:00
Komentáře
(m - Mail - WWW
)
super, diky ta tip a pozvání:)
(Jan "Bane" Vejnar - Mail - WWW
)
Konečně jsem po dlouhé době poznal dalšího člověka s tak intenzivním kulturním životem...:-) asi budu program Disku bedlivěji sledovat, docela bych na to zašel:-)
Přidání komentáře...
